Změny v ochraně osobnosti - přehled JUDr. Tomáše Sokola pro Právní prostor 2013
Změny v ochraně osobnosti
1) Změnami institutu ochrany osobnosti v zákoně č. 89/2012-novém občanském zákoníku (dále NOZ), včetně jejich srovnání s úpravou této problematiky v úpravě stávající, ustanoveními § 11-13 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále Obč.Z) se lze zabývat z různých úhlů pohledu. Srovnat třeba celkové pojetím ochrany osobnosti v NOZ s pojetím nynějším. Nebo se zabývat konkrétní legislativní podobou jednotlivých norem, celkovou šíří záběru nynějšího a budoucí úpravy a pravděpodobně existují i další způsoby. Kritický je ale též rozměr prostorový. Za dvacet pět minut, které mi osud a pořadatelé vyměřili, se toho mnoho podniknout nedá, protože podrobnější srovnání starých a nových institutů by nejspíš vydalo na samostatnou konferenci. Takže jsem se rozhodl pro jakési stručné resumé toho nejpodstatnějšího, nadto tak trochu z pohledu toho, kdo relativně často řeší praktické případy neboť se z jedné nebo druhé strany angažuje ve sporech na ochranu osobnosti. Tedy jaké nové instrumenty ochrany NOZ přináší a případně, co od nich lze očekávat v praxi. A činím jednak prostřednictvím obrázků Power pointu, jednak postupným komentářem k nim a tedy jednotlivým ustanovením NOZ.
2) Na prvý pohled je patrné, že tomu, co zákonodárce považoval za potřebné upravit ve vztahu k osobnosti člověka je v NOZ věnován podstatně větší prostor. Oproti třem ustanovení – paragrafům ve stávajícím zákoníku stojí doslova několik desítek ustanovení nových. Prvé, co by stálo za úvahu, na kterou ale není čas, je to, co lze vlastně subsumovat pod pojem „ochrana osobnosti“ v NOZ. To pak do jisté míry zase souvisí se schematikou tohoto referátu. Ve zřejmě zatím nejrozsáhlejší srovnávací studii[1], porovnávající obsah Obč.Z. a NOZ, autoři jako prvé ustanovení institutu ochrany osobnosti v NOZ uvažují ustanovení § § 77 NOZ. O tomto a dalších ustanoveních viz níže. Podle mne ale to tohoto tematického okruhu patří i ustanovení § 23 NOZ, podle něhož má člověk právní osobnost od narození až do smrti. To je zcela jistě základ, uvažujeme-li o osobnosti člověka a případně o její ochraně. S touto výjimkou od zmíněné publikace přebírám schéma komparace, spočívající v tom, že nejdříve uvádím relevantní ustanovení Obč.Z (§§ 11-13 Obč.Z) a poté ustanovení NOZ, která s ním tematicky (více či méně) souvisí.
3) Obecně lze úpravu osobnostních práv v NOZ dělit dle toho, zda je o principiálně nový prvek „osobnostního práva“, anebo institut jinak též všeobecně známý.
4) Původnost kořenů některých norem NOZ v oblasti ochrany osobnostních práv bude zmíněna následně, Pokud jde o ta zcela nová ustanovení, nemající adekvátního protějšku v Obč.Z, je to především úprava Hlavy II , Díl 2, oddíl 1, § 23 NOZ, konstitující již zmíněnou osobnost člověka. Dále je to táž Hlava, Díl 2, oddíl 5., upravující jméno člověka a jeho ochranu a následující pododdíly.
- pododdíl 3, zaručující právo na duševní a tělesnou integritu, pododdíl 4, upravující
práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu,
- pododdíl 5, upravující nakládání s částmi lidského těla
- pododdíl 6 reglementující ochranu lidského těla po smrti člověka.
5) Striktně logicky vzato by ochrana lidského těla po smrti člověka již neměla spadat do úpravy osobnostních práv člověka, vyjdeme-li z výše uvedené definice v § 23 NOZ, ale asi ne vše musí být v zákoně až tak logické. A tematicky je úprava osobnostních práv dané problematice rozhodně nejblíže.
Nyní k jednotlivým ustanovením, řazeným dle schematiky popsané v literatuře zmíněné v odstavci publikace č komentáři:
Ad § 23 NOZ (obr.2)
Jak řečeno v úvodu, toto ustanovení je podle mne základním elementem celé konstrukce osobnostních práv, samozřejmě pokud neuvažujeme bázi ústavní, tedy čl. 10 Listiny základních práv a svobod, podle něhož:
(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Ad § 81 NOZ (obr.4)
V odstavci 1 tohoto ustanovení se krom již užívaných pojmů nově objevuje pojem „přirozená práva". Ta zcela nesporně tvoří součást osobnosti člověka. Lze do budoucna zcela jistě počítat s tím, že pod tento pojem bude subsumováno anebo bude snaha subsumovat celou řadu více či méně sporných nároků či požadavků fyzických osob.
Skrytou dynamiku pro futuro má v sobě nepochybně i obecně ukládána povinnost každého ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Oprávnění (k svobodnému rozhodnutí) a odpovídající povinnost (ctít takové rozhodnutí) bude nepochybně kriteriální v celé řadě případů, kdy bude posuzováno, zda někdo jiný, včítaje státní moc, byl oprávněn zasahovat do konkrétního života, konkrétního osudu určité osoby, určeného jejím rozhodnutím. S ohledem na stávající zkušenosti jen namátkou možno zmínit otázku či problém povinného očkování nebo obecněji zdravotní prevence. Ale také poskytnutí zdravotní péče nebo respektování tohoto, že dotčená osoba odmítá poskytnutí zdravotní péče, byť to je pro ní bezprostředně spojeno s rizikem újmy na zdraví anebo s rizikem smrti.
Nemenší brizanci má nová úprava v odst. 2 § 81 NOZ, zakládající právo žít v příznivém životním prostředí. Ani s vynaložením maximální fantazie si nelze představit, co všechno bude v rámci tohoto práva nárokováno, typicky například půjde o problematiku imisí, ale dost možná i určitého psychického diskomfortu apod.
Ad § 77, (78 a 79 NOZ) (obr.5 + 6)
Celková úprava práva člověka na jeho osobní jméno a příjmení je sice zcela nová, ale má nepochybně svojí vnitřní logiku, protože jméno člověka je jistě důležitou součástí jeho osobnosti, byť případů, kdy je či bylo toto jméno nějakým způsobem zneužito anebo bylo jednáno tak, že by to v budoucnu bylo porušením tohoto ustanovení, jsem příliš mnoho nezaznamenal. Aktuálně si nelze představit reálný problém, který by v této souvislosti v minulosti vznikl.
Ustanovení § 77 NOZ upravuje zcela standardním způsobem nápravu zásahu do práva člověka na osobní jméno a příjmení.
Ad § 84 a 85 NOZ (obr 8)
V tomto případě jde o úpravu, která je velmi podobná stávající úpravě a spíše zřejmě reflektuje aktuální možnosti šíření a pořizování podoby člověka.
Ad § 86 a § 88 NOZ (obr.9 a 11)
Toto ustanovení jde, podle mého přesvědčení, poněkud nad rámec stávající úpravy a i zde lze předpokládat poměrně zajímavou, byť zatím do důsledků ne zcela odhadnutelnou reflexi. Ochrana soukromých prostor je pojem, který má rozšířit stávající ochranu obydlí o všechny prostory, v nichž má člověk soukromí, což podle důvodové zprávy mohou být i prostory pracovní. Lze očekávat vznik sporů o to, zda takovouto soukromou prostoru může být například kancelář přidělená výhradně jednomu pracovníkovi anebo za soukromé prostory v rámci výkonu činnosti pro zaměstnavatele lze považovat například šatny, toalety, úpravny apod. Půjde zřejmě o podobný model sporu, jaký momentálně probíhá ve vztahu k tvrzenému právu na soukromí při užívání počítačů zaměstnavatele k vyřizování osobní korespondence. Typicky si lze představit spor o tom, zda zaměstnavatel do kanceláří, které principielně představují jeho vlastnictví, může umístit kamery a sledovat tak pracovní aktivity zaměstnanců. O tom, že tak může učinit v případech rozsáhlejších s více zaměstnanci zřejmě pochyby nejsou. Ovšem u těchto individuálních kancelářích může ke sporu dojít. A samozřejmě budou vznikat spory o charakter jiných prostor, kde se soukromé mísí s veřejným.
Zajímavou perspektivu z hlediska budoucí interpretace má i zákaz sledovat soukromý život člověka bez jeho svolení. Doposud se podobný zákaz týkal pořizování podobizen, obrazových snímku a obrazových a zvukových záznamů, týkajících se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, ale nikoliv samotného sledování soukromí člověka. To může být poměrně značný rozdíl. Namátkou uvedu příklad, který se přímo nabízí. V řadě případů různé detektivní kanceláře nabízejí sledování osob za účelem prověření celé řady skutečností zjistitelných z jejich chování, jinými slovy z jejich soukromého či veřejného života. Soukromý život ovšem bude ze sledování vyloučen, což jistě mnohé potěší z důvodů, které zřejmě nemusím podrobněji rozebírat.
Zákonná licence zveřejnění, obsažená v ustanovení § 88 NOZ má novou podmínku, pro případ, že … někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. Zřejmě ve snaze po větší přesnosti zákonodárce opustil poněkud kasuistický přehled účelů, pro který byl záznam pořízen…vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. (§ 12 odst. 3 Obč.Z.) a preferuje takříkajíc dvoj jediné kriterium. Veřejnost a veřejný zájem. Prvý pojem je pro mne srozumitelný. K pojmu „veřejný zájem“ mám poněkud nedůvěřivý vztah, neboť poukazem na „veřejný zájem“ lze legitimovat i dost brutální zásahy do osobnostních práv. Nicméně zjevně jde o reflexi střetu ústavních zásad, V tomto případě zásady ochrany osobnosti a práva na svobodu projevu a šíření informací.
Ad § 82 NOZ (obr.13 )
U tohoto ustanovení je poukazováno na to, že striktní výklad by vedl k závěru, podle něhož ten, jehož osobnost byla dotčena má buď právo domáhat se zadržovací žalobou, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno anebo se domáhat odstranění následků. Nicméně, i tyto úvahy končí závěrem, že spojku nebo v daném případě rozhodně nelze vnímat tak, že by od sebe oddělovala dvě jinak neslučitelné alternativy a v úvahu by měla přicházet tak, jako doposud žaloba, která se domáhá jednoho, druhého anebo obojího.
Ad ustanovení § 2956 NOZ (obr.14 )
Obdobně jako dle Obč.Z. kdy v souvislosti se zásahem do osobnostních práv bylo možné požadovat buď, aby se protiprávně jednající zdržel takového jednání, aby odstranil následek, požadovat náhradu nemateriální újmy a nadto náhradu způsobené škody (§ 13 a § 16 Obč.Z), i v NOZ zákonodárce jasně hovoří o povinnosti nahradit škodu i nemajetkovou újmu způsobenou takovýmto protiprávním jednáním, přičemž v rámci nemajetkové újmy je třeba uvažovat i způsobené duševní útrapy. Principiálně asi nejde o nic nového, soudy se v podstatě k takovémuto výkladu dobíraly, ovšem nyní je tento nárok vyjádřen zcela exaktně.
Ad ustanovení § 2957 NOZ (obr.15 )
Přesnější je i popis toho, co musí být zohledněno při rozhodování o způsobu a výši přiměřeného zadostiučinění. Doposud se interpretací příslušného, poměrně velmi stručného, ustanovení zabývala z pochopitelných důvodů judikatura na nejrůznějších úrovních a také nejrůznějším způsobem. Není žádným tajemstvím, že například pokud jde o výši náhrady nemateriální újmy, je neustále veden spor o to, jaká má být a jak citlivě má postihovat toho, kdo se zásahu do osobnostních práv dopustil. Uvedené ustanovení nepochybně v tomto směru nemění základní princip praxe, tedy ponechávající konečné určení výše náhrady újmy na soudu. Avšak vyjmenovává celou řadu kritérií, které soud musí brát v úvahu a lze logicky předpokládat, že čím více těchto kritérií bylo při protiprávním jednání splněno, tedy například protiprávně jednající osoba nejen úmyslně způsobila újmu, ale tuto újmu způsobila s použitím lsti, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, účinky byly násobeny uváděním ve veřejnou známost atd., bude to nepochybně znamenat (či mělo by to znamenat) zvyšování částky, která bude přiznána jako přiměřené zadostiučinění.
Ad § 3004 NOZ (obr.16)
Ustanovení upravuje speciální způsob náhrady újmy, způsobené zásahem do osobnostních práv.Důvodová zpráva stručně hovoří o posílení ochrany.dotčených osob.
Ad §§ 91 a 92 NOZ (obr. 17)
Text mluví sám za sebe, jeho záměr je zcela jasný. Jde o novou úpravu.
Ad § 93 – 103 NOZ (obr.18)
Toto ustanovení, jinak zcela původní, je dispozicí hypotézy podle níž je člověk nedotknutelný. Úprava, podle níž Souhlasí-li někdo, aby mu byla způsobena závažná újma, nepřihlíží se k tomu; významně determinuje možné úvahy o možnost usmrcení se souhlasem dotčené osoby. Tzv a euthanasii.
Bylo již zmíněno, že významná část úpravy, zabývající se ochranou osobnostních práv, se týká doposud vůbec neupravovaných témat, z nichž prvý je ochrana integrity člověka, kterou se v novém občanském zákoníku zabývají ustanovení § 94 až 103 NOZ. Jde o poměrně sofistikovanou materii, která ovšem kromě faktické úpravy, zakazující zmíněný zásah do integrity jiného člověka, samozřejmě se tím, že existují výjimky z tohoto zákazu, dále upravuje podmínky souhlasu, souhlasu v případě nezletilého atd., což je již materie nepochybně důležitá, ale fakticky se bezprostředně nedotýká ochrany osobnosti jako takové, ale institutu, jejichž prostřednictvím je tato ochrana realizována.
Ustanovení § 94 až 103 NOZ upravuje podmínky možného zásahu do integrity. Tu chrání ustanovení § 91 až 92 NOZ, pododdíl 3., právo na duševní a tělesnou integritu, které vychází z principu vyjádřeného § 91, podle něhož „Člověk je nedotknutelný“. Podle ustanovení § 92 NOZ pak lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka. Naložit s lidskými pozůstatky a s lidskými ostatky způsobem pro zemřelého nedůstojným se zakazuje. Podmínky souhlasu se zásahem do integrity tak, jak je upravuje ustanovení § 93 až 103 NOZ, jsou nepochybně jistou obdobou ustanovení § 28 zákona číslo 372/2011 Sb., o zdravotních službách a o podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) ve znění pozdějších předpisů. V důvodové zprávě k novému občanskému zákoníku se k tomu píše, že se respektuje, že otázky z tohoto okruhu upravují nebo mohou upravit zvláštní zákony (například zákon o zdravotní péči), které mají před zde navrženou obecnou úpravou přednost. Tuto přednost jsem jako výslovnou legislativní úpravu nezjistil, zato je zřejmé, že úprava projevu souhlasu se zásahem do integrity v novému občanském zákoníku je poněkud odlišná a stručnější než úprava práv pacienta, konkrétně jeho informovaného souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, dle zmíněného ustanovení § 28 zákona o zdravotních službách. Co z toho do budoucna pojde, lze zatím odhadovat pouze těžko, nicméně, praktická zkušenost napovídá, že bude-li se to hodit, budou se lidé i instituce domáhat jedné či druhé úpravy.
Ad §§ 104-110 NOZ (obr.19 )
Spor o možný výklad naproti tomu nelze očekávat v případně dalšího nového osobnostního institutu, a to je práva člověka převzatého do zdravotnického zařízení bez jeho souhlasu, takto úpravy v ustanoveních § 104 až 110 NOZ. Jde o problematiku dosud nikde neregulovanou. Zdravotnická zařízení si na ni budou muset zvyknout. Tedy v případě diagnostikované choroby či poruchy zdravotního stavu, v jejíž souvislosti bylo zvykem nařizovat ústavní hospitalizaci i bez souhlasu pacienta detence pacienta bude muset nově zdravotnické zařízení zkoumat, zda nezbytnou péči o člověka nelze zajistit mírnější nebo méně omezujícím opatřením. A o problému polemizovat z pacientem, případně s s důvěrníkem, kterého si podle nové úpravy určí. Lze předpokládat, že v jistě ne zanedbatelném počtu případů to bude osoba, jen o málo duševně stabilizovanější, což ovšem nic nemění na tom, že principiálně jde o rozumnou úpravu.
Ad §§ 111- 112 NOZ (obr.20 )
Obdobně si například kadeřnictví budou muset zvyknout na to, že s vlasy, odňatými člověku při stříhání budou muset nakládat se způsobem pro člověka důstojným, neboť jde o to, co má původ v lidské těle a režim nakládání s tímto materiálem upravují další ustanovení, §§ 111 a 112 NOZ. V důvodové zprávě se hovoří o tom, že např. není možné použít vlasy známé osobnosti na jakési památeční předměty či něco podobného, což se zdá být logické a nepochybně by opak byl zásahem do práva na ochranu osobnosti, byť nic takového v našich zemích zatím zaznamenáno nebylo. Co ale není, by klidně mohl být.
Ad §§ 113-117 NOZ (obr.21 )
Speciální a relativně obsáhlou úpravou zajišťuje NOZ ochranu lidského těla po smrti člověka. Jak jsem již řekl v úvodu, osobnost člověka již smrtí skončila, ale lze souhlasit s tím, že jakási regulace důstojného nakládání s tím, co po této osobnosti ještě fyzicky existuje, lze jistě pokládat za žádoucí, jestliže by jakési pokusy o výklad jiných ustanovení v obdobném duchu, odvozovaný z jiných ustanovení NOZ nemusel být právě pro zánik osobnosti akceptován. Pro krátkost času připomínám jen základní zásadu.
Závěr
Na úpravu ochrany osobnostních práv v NOZ lze jist mít různé názory. Pro mne představuje nepochybně krok vpřed a adekvátní reflexi dnešního nahlížení na uvedenou problematiku. Lze dokonce předpokládat, že i bez této úpravy by jen ústavní právo, vyjádřené v citovaném článku 10 Listiny základních práv a svobod bylo soudy v interpretováno asi velmi podobně jako stanoví pozitivní úprava. Za sebe ale musím přiznat, že NOZ obecně a analyzovaná pasáž zvláště představuje z mého, možná trochu sobeckého pohledu, zdroj nových výkladových možností na nichž se lze právnicky „vyžít“ a asi též i zdroj interesantních výkladových sporů. Tedy něco, na co se těším, byť možná okolnosti, za kterých bude třeba uvedená ustanovení aplikovat už tak veselá nebudou. Tak tomu ale v životě začasté bývá.
JUDr. Tomáš Sokol
[1] Viz publikace „Nový občanský zákoník“ A.Bělohlávek, F.Černý, M.Jungwirthová,P.Klíma,T.Profeldová,E.Šrotová, vydavatelství A.Čeněk s.r.o., 2012
NS ČR: K počátku běhu promlčecí doby práva společníka podat návrh na náhradu škody proti jednateli
Nejvyšší soud, 29 Cdo 2308/2009, [OR 12/2010 str. 368]
NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY: K počátku běhu promlčecí doby práva společníka podat návrh na náhradu škody proti jednateli
§ 131a, 398 ObchZ
Má-li společnost jediného jednatele, případně se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba k podání žaloby společníka na náhradu škody okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník oprávněný podat žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti.
V případě, kdy by byla jediným společníkem společnosti s ručením omezeným osoba, která se podílela na vzniku škody způsobené společnosti jejím jediným jednatelem (všemi jednateli), anebo kdy by byl jediný jednatel současně jediným společníkem společnosti, popřípadě kdyby byli všichni společníci současně jednateli (a společnost by neměla jednatele, který by nebyl společníkem), anebo se všichni podíleli s jednatelem na způsobení škody, běží promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2308/2009
Z odůvodnění: Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v O. ze dne 22. 10. 2007, č. j. 28 Cm 15/2007-30, kterým tento soud zamítl žalobu o zaplacení 243 456 300 Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu funkce jednatele.
Žalobce tvrdil, že žalovaný při výkonu funkce jednatele nepostupoval s péčí řádného hospodáře. U., spol. s r. o. (dále jen „úpadkyně“) nabyla v privatizaci část privatizovaného podniku – D. z. V. P., závod 02 M. Následně vložila nemovitý majetek tohoto podniku jako nepeněžitý vklad do akciové společnosti M. v. z. V., a. s. (dále jen „společnost“). Oproti takto vloženému nemovitému majetku emitovala společnost akcie znějící na jméno o jmenovité hodnotě celkem 243 800 000 Kč. Úpadkyně nabyla 2 438 kusů akcií společnosti znějících na jméno o jmenovité hodnotě jedné akcie 100 000 Kč (dále jen „akcie“).
Poté uzavřel MVDr. J. K. jako jednatel úpadkyně (dále jen „jednatel“) dne 20. 2. 1997 smlouvu o koupi akcií, kterou prodal akcie za kupní cenu 243 700 Kč K. K. a ten je dne 25. 8. 1997 převedl na J. R. Smlouvou o převodu akcií ze dne 20. 4. 1998 byly akcie převedeny na jednatele. Tím podle žalobce porušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře a způsobil úpadkyni škodu rovnající se rozdílu mezi hodnotou plnění získaného za vložený nemovitý majetek a sumou finančních prostředků, za které následně získané akcie z majetku úpadkyně zcizil.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení je nárok na náhradu škody, kterou měl úpadkyni způsobit jednatel. Smlouva o prodeji akcií, kterou jednatel převedl akcie na K. K., byla uzavřena dne 20. 2. 1997. Pokud by nebylo možno přijmout názor, že společnost se o vzniku škody dozvěděla již okamžikem uzavření smlouvy (smlouvu uzavíral statutární orgán společnosti), stalo se tak nejpozději při sestavování a schvalování účetní závěrky za rok 1997, tj. ke dni 31. března 1998 nebo ke dni 30. června 1998. Při délce promlčecí doby 4 roky tak uplynula promlčecí doba nejpozději dnem 1. července 2002. Žaloba byla podána k soudu dne 24. 1. 2007, tedy několik let po uplynutí promlčecí doby. Nárok žalobce je tak promlčen, nemůže být v soudním řízení přiznán, byla-li námitka promlčení nároku v řízení vznesena.
Výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy – pokračoval odvolací soud – použití korektivu „dobré mravy“ při výkonu práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti v konkrétním případě však nesmí vést na druhé straně k oslabení principu jistoty (bezpečnosti) občanskoprávního styku. V obchodních vztazích platí navíc shora citované ustanovení týkající se dodržování zásad poctivého obchodního styku.
Navrhovatel spatřuje rozpor žalovaným uplatněné námitky promlčení nároku s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku v tom, že škodního jednání se dopustil jednatel poškozené společnosti, přičemž současně na straně poškozené společnosti nebylo osoby, která by byla schopna nárok na náhradu škody uplatnit. Tento názor nemůže dle mínění odvolacího soudu obstát. Pouze skutečnost, že dalšími jednateli poškozené společnosti byly osoby žalovanému blízké, které neměly zájem nárok na náhradu škody uplatnit, nepředstavuje překážku pro uplatnění námitky promlčení nároku v dané věci. Ostatně obchodní zákoník má od 1. 7. 1996 v ustanovení § 131a obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) speciální úpravu pro případy, kdy jednatel (popř. více jednatelů) neuplatní jménem společnosti nárok na náhradu škody, kterou společnosti způsobil. Toto ustanovení mimo jiné stanoví, že každý společník je oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu takové škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ , co do dovolacího důvodu pak na ustanovení § 241 a odst. 2 písm. b) OSŘ .
Dovolatel považuje za zavádějící závěr, že pouze skutečnost, že dalšími jednateli poškozené společnosti byly osoby žalovanému blízké, nepředstavuje od 1. července 1996 překážku pro uplatnění námitky promlčení nároku v dané věci, neboť se uplatní ustanovení § 131a ObchZ , podle kterého mohou žalobu na náhradu škody podat i společníci. Jak tvrdil již v řízení před soudem prvního stupně i „další potencionální osoby, schopné se domáhat náhrady škody, je ve vztahu k jednateli nutno považovat za osoby blízké.“
Dále dovolatel namítá, že i výkon práva vznést námitku promlčení je nutno vždy, tedy i v obchodních věcech posuzovat a poměřovat zákonným imperativem dobrých mravů, případně zásadami poctivého obchodního styku.
Námitku promlčení, uplatněnou žalovaným v řízení o žalobě o náhradu škody, kterou oba soudy shodně akceptovaly, je nutno považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, způsobilou působit další škody věřitelům v konkursním řízení. A jako takovou by ji neměl Nejvyšší soud akceptovat, uzavřel dovolatel.
Proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné k řešení otázek dovolatelem nastolených.
V rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2010, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci, dospěl k závěru, dle něhož za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu ustanovení § 398 ObchZ je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat.
Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že „obecně nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby“. Tento obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že statutární orgán, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby, dá přednost ochraně vlastních zájmů před ochranou zájmů této osoby.
Z toho plyne, že způsobí-li jednatel společnosti s ručením omezeným škodu a neuhradí ji dobrovolně, nemůže uplatňovat právo o náhradu takové škody jménem společnosti, neboť jeho zájmy jsou v rozporu se zájmy společnosti a mohl by svým postupem v řízení jeho účel zmařit. Proto zákon 142/1996 Sb. začlenil do obchodního zákoníku ustanovení § 131a, podle kterého je „každý společník oprávněn podat jménem společnosti žalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil...“
Bylo by v rozporu s účelem uvedeného ustanovení, kdyby ve vztahu ke společníkovi, který má právo vymáhat škodu jako zákonný zástupce společnosti, započal běh promlčecí doby ve smyslu § 398 ObchZ okamžikem, kdy se o vzniku škody dozví jednatel, který škodu způsobil, v jehož zájmu obvykle je, aby to, že společnosti způsobil škodu, pokud možno utajil, a který ani není oprávněn ve sporu o náhradu škody za společnost jednat. Takový jednatel by totiž mohl účel uvedeného ustanovení zmařit prostě již tím, že by zůstal nečinným.
Teleologickým, logickým a historickým výkladem ustanovení § 13la ObchZ lze proto dovodit, že nastane-li situace předvídaná ustanovením § 13la ObchZ ve společnosti s jediným jednatelem anebo ve společnosti, kde se na vzniku škody podíleli všichni jednatelé, započne běžet promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník oprávněný podat žalobu. To neplatí, bude-li takový společník současně jednatelem společnosti.
Stejný závěr ohledně počátku běhu promlčecí doby lze učinit za situace, kdy by byla jediným společníkem společnosti s ručením omezeným osoba, která se podílela na vzniku škody způsobené společnosti, jejím jediným jednatelem (všemi jednateli), anebo kdy by byl jediný jednatel současně jediným společníkem společnosti, popřípadě kdyby byli všichni společníci současně jednateli (a společnost by neměla jednatele, který by nebyl společníkem), anebo se všichni podíleli s jednatelem na způsobení škody.
Společník společnosti s ručením omezeným, který podává za společnost žalobu na náhradu škody podle ustanovení § 131a ObchZ , jedná jako zákonný zástupce této společnosti. Podle ustanovení § 22 odst. 2 ObčZ nemůže jiného zastupovat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Ani takový společník tedy nemůže společnost zastupovat v řízení o náhradu škody, kterou společnosti způsobil (spoluzpůsobil), neboť se dostává do stejného konfliktu zájmů jako jednatel společnosti.
V takovém případě proto běží promlčecí doba ode dne, kdy se dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, osoba oprávněná podat žalobu o náhradu škody proti jednateli společnosti; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že ostatními jednateli a společníky úpadkyně byly v době, kdy měl jednatel způsobit společnosti škodu, osoby jednateli blízké. Bylo proto třeba se zabývat tím, zda za těchto okolností existovala před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně osoba způsobilá uplatňovat jménem společnosti právo na náhradu tvrzené škody způsobené jejím jednatelem ve smyslu citovaného rozhodnutí, či zda takovou osobou byl až správce konkursní podstaty úpadkyně.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy i nesprávné. Proto Nejvyšší soud jeho rozsudek a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b odst. 2, věty za středníkem, a odst. 3 OSŘ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poznámka: Uvedené rozhodnutí navazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007 , ve kterém se dovolací soud rovněž zabýval otázkou škody způsobené společnosti jednatelem. V dané věci se správce konkursní podstaty domáhal na jednatelce náhrady škody, která byla způsobena proplácením faktur za plnění ve prospěch jiné osoby; k proplacení však dal jednatelce pokyn společník. Z hlediska odpovědnosti jednatele nejdříve dovolací soud konstatoval, že aby se jednatelka zprostila odpovědnosti za případnou škodu poukazem na pokyn jediného společníka, musel by mít takový pokyn formu rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady a musel by být udělen v souladu se zákonem. V uvedeném rozhodnutí se však Nejvyšší soud zabýval též otázkou počátku běhu promlčecí doby práva na náhradu škody a k této otázce Nejvyšší soud doslova uvedl, že „ za okamžik, kdy se právnická osoba dozví o vzniku škody ve smyslu ustanovení § 398 ObchZ , je třeba zásadně považovat okamžik, kdy se o vzniku škody dozví nebo mohla dozvědět osoba, která je oprávněna škodu vzniklou právnické osobě uplatňovat. Obecně nepochybně platí, že takovou osobou je statutární orgán právnické osoby. Tento obecný závěr se však neuplatní tehdy, jsou-li zájmy statutárního orgánu v rozporu se zájmy právnické osoby [ … ]. Podílel-li se na vniku škody i tento společník (společníci), dozví se společnost o vzniku škody až tehdy, kdy se o něm dozvěděla nebo mohla dozvědět jiná osoba, oprávněná vůči jednateli náhradu škody uplatňovat (např. správce konkursní podstaty).“
Otištěné rozhodnutí uvedené rozhodnutí rozvíjí a konkretizuje počátek běhu promlčecí doby práva na náhradu škody za jednateli (analogicky za členy představenstva) ve společnostech s jediným jednatelem, případně ve společnostech s více jednateli, z nichž všichni se podíleli na vzniku škody. V obou případech začne promlčecí doba práva na náhradu škody běžet v okamžiku, kdy se o vzniku škody dozvěděl nebo mohl dozvědět společník oprávněný podat žalobu. V případě více jednatelů však bude na žalujícím společníkovi, který nestihl podat žalobu na náhradu škody včas, aby prokázal, že ne jeden, ale všichni jednatelé se na vzniku škody podíleli. V takovém případě bude patrně společník žalovat všechny jednatele, avšak to není podmínkou. Pro účely počátku běhu promlčecí doby vázaného na vědomost společníka je rozhodující, že všichni jednatelé společnosti škodu způsobili, nikoliv ta skutečnost, že jsou všichni jednatelé současně žalovanými.
Zajímavá otázka vzniká (a v rozhodnutí je rozebrána spíše méně než více) v situaci, kdy jednatel, který škodu společnosti nezpůsobil, je osobou blízkou jednateli (jednatelům), kteří se na vzniku škody podíleli. V takovém případě totiž nejsou jeho vlastní zájmy v rozporu se zájmy společnosti, nicméně zájmy společnosti jsou v daném případě v rozporu se zájmy osoby jednateli blízké. Z hlediska ochrany společnosti máme za to, že i v situaci, kdy by jednatel (nebo všichni jednatelé), který společnosti škodu nezpůsobil, jakoukoliv újmu způsobenou jinému jednateli (škůdci) považoval za svou vlastní z důvodu vlastních specifických vztahů spjatých s konceptem „osoby blízké“, je nutné postupovat tak, že promlčecí doba práva na náhradu škody nezačne běžet, dokud se o tom nedozví jiná osoba oprávněná žalobu na náhradu škody za jednatelem podat.
Pokud některý z více jednatelů společnosti škodu nezpůsobil a ani není osobou blízkou jednatelům, kteří škodu způsobili, běží promlčecí doba práva na náhradu škody ve smyslu § 398 ObchZ od okamžiku, kdy se o vzniku škody dozví jednatel, který škodu nezpůsobil, a může jménem společnosti škodu uplatnit. To platí i přesto, že tento jednatel například nemůže jednat v hmotněprávních úkonech samostatně, neboť jak již Nejvyšší soud uzavřel v rozhodnutí ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2921/2004 , „ jednatel, který není v hmotněprávních vztazích oprávněn jednat jménem společnosti samostatně, je způsobilý sám podat návrh na zahájení soudního řízení .“ Pokud tak tento (byť třeba jediný) jednatel, který škodu společnosti nezpůsobil, se náhrady škody za jednateli (škůdci) nedomáhá, sám nejedná v souladu s požadavky péče řádného hospodáře a odpovídá za škodu, kterou tím společnosti způsobí například tím, že promlčecí doba práva na náhradu škody uběhne.
V případě, že jednatel, který společnosti škodu způsobil, je současně společníkem, pak je logické, že promlčecí doba nezačne běžet v okamžiku, kdy se o vzniku této škody dozvěděl tento společník (případně společník, který se na vzniku škody podílel), nýbrž ve chvíli, kdy se o vzniku škody dozví společník, který se vznikem předmětné škody nemá co dočinění. Pro úplnost se však sluší dodat, že pokud společník spoluzpůsobí společnosti škodu díky svému vlivu, například nevhodnými pokyny jednatelům, sám za tuto škodu může odpovídat na základě ustanovení § 66 odst. 6, případně § 66c ObchZ .
